Tokyo + co vůbec jíst? (2. díl)

První hodiny v Tokyu budete zcela určitě mimo. Ať už to bude důsledkem dvanáctihodinového letu z Evropy či jen obyčejným okouzlením, mé shrnutí toho podstatného (k jídlu i k vidění) v následujících řádcích by vám mohlo pomoci.

Co vidět?

Názory na návštěvu Tokya se různí. Četl jsem blogy, kde byly rady strávit ve městě zhruba den a pokračovat v poznávání země. Někteří cestovatelé pak ve městě zůstali i týden a stále měli dojem, že nestihli vše, co chtěli. Vskutku tedy záleží na vašem cestovatelském "nastavení" a pokud rádi nasáváte atmosféru velkoměst, určitě stojí za to v Tokyu pár dní setrvat.

Nám se nejvíce líbila Asakusa, stará čtvrť s chrámy, poté Shibuya i s nejrušnější křižovatkou světa, Shinjuku plná restaurací a barů, rybí trh Tsukiji, ZOO ve čtvrti Ueno a přilehlý park a z profesní deformace ostrov Odaiba s úchvatným showroomem Toyoty.

Běžný oběd

Stravování Japonců během pracovního dne ne zcela odpovídá zvykům z českých závodních kantýn, kde se polední pauza mnohdy i o půlhodinku protáhne a hustá omáčka se šesti ještě umocní neochotu do čehokoliv namáhavého, fyzicky i mentálně. Japonské samoobsluhy jsou plné hotových pokrmů, které jsou nejen lahodné, ale vždy naprosto čerstvé (osobně jsem viděl zavážky několikrát denně i to, kdy "ležáky" z předešlého dne byly nemilosrdně házeny do odpadu, nehledě na skutečnou trvanlivost), mnohdy pak připravované přímo v prodejně. Jedná se o různé varianty rýže, nakládané zeleniny, pečených či grilovaných kousků masa, ale i syrových ryb. Při koupi dostanete u kasy automaticky hůlky. A právě tato jídla, ať už ze supermarketu, kantýny, vozíku či z domova, tvoří oběd běžného pracujícího Japonce. V závislosti na ročním období mohu doporučit jako jídlo uprostřed dne právě tuto variantu, neboť v 37°C vedru a 70% vlhkosti toho stejně moc jiného nesníte... Při cestování Shinkansenem napříč Japonskem pak bude výše zmíněné pokrmy konzumovat polovina vagonu. Nenechte se zahanbit a nastupujte patřičně vybaveni :). Něco k pití si, podobně jako místní, můžete pořídit na každém rohu z prodejních automatů.

Jídla v supermarketu - většinou jsou brzy rozebrána a následuje další zavážka

Oběd v Shinkansenu

Prodejní automaty

Snack během dne

Občas budete chtít jen tak něco zakousnout. Vykašlete se na McDonald's, jednak jich v Japonsku stejně moc není a také jejich burgery bývají velmi zvláštní a nemusí zcela odpovídat tomu, co očekáváte (v jedné a poslední slabé chvilce jsem si objednal cosi, co na obrázku vypadalo jako klasický McDouble, ale šlo o vepřový burger se sladkým zázvorem.). Alternativou jsou rýžové placičky či trojúhelníčky onigiri, které bývají doplněny kouskem masa, ryby, omelety, majonézou (!) a seženete je v podstatě v každém convenience store typu Lawson, Family Mart, 7-eleven apod..

Večerní hodování

Zakončit náročný den lze nejlépe v některé z tisíců restaurací, bister či barů, které v Tokyu jsou. Ve čtvrti Shinjuku hlady určitě trpět nebudete a je zcela zbytečné zde dělat reklamu konkrétním podnikům - dejte na svůj cestovatelský instinkt a na dojmy z vystavených maket jídel (které najdete před většinou restaurací a které výběr hodně usnadní). Stejně jako na celém světě platí, že čím více nahaněčů a přesvědčovačů, hrdě vystavených menu v angličtině a čím méně místních uvnitř, tím větší šance, že jde o klasickou tourist trap a výsledný poměr cena/výkon vás úplně neuspokojí. Pro japonský začátek vyzkoušejte třeba grilované špízy yakitori (kousky kuřecího masa, kuřecích jatýrek, srdcí a podobných dobrot) nebo nudle yakisoba, milovníci polévek pak mohou vyzkoušet klasický rámen. Mnoho podniků disponuje objednávkovými automaty, což znamená, že si jídlo vyberete ve zmíněné vitríně s maketami, v automatu stisknete příslušné tlačítko, zaplatíte a obsluze jen předáte lísteček, který vám vypadne. Rychlé, pohodlné i hygienické (personál vůbec nepřijde do kontaktu s penězi).

Rámen s příslušenstvím

Makety jídel před japonským bistrem

Yakitori

Na dorážku k pivu stojí za to ochutnat gyoza knedlíčky, plněné masem a zeleninou (matně mi to připomínalo ukrajinské pelmeně), ideálně pak v některém z nočních lokálů na předměstí, kde vám nebudou vůbec rozumět a jediné cizojazyčné menu bude korejsky a vietnamsky. Dávejte si pozor, knedlíčky jsou většinou velmi horké!

Gyoza knedlíčky

Objednávkový automat před restaurací v Shinjuku

Sushi k snídani na rybím trhu Tsukiji

V městské části Tsukiji se nachází asi nejpopulárnější japonský rybí trh. Většina restauratérů či menších obchodníků právě zde každé ráno nakupuje čerstvé ryby a plody moře. Doporučuji si přivstat (dorazit třeba na osmou hodinu ráno), prohlédnout si trh a odměnit se lahodným čerstvým sushi k snídani. Nám ho připravovali dva zkušení mistři, jejichž práci bylo radost sledovat. Počínali si s naprostou jistotou, žádné uspěchané a zbrklé poskakování a přesto nám naše snídaně do několika minut přistála na stole. Skvělé.

Cesta do Japonska + Tokyo po příletu (1. díl)

Na rozdíl od Jihovýchodní Asie, která se v posledních letech stala poměrně "trendy" cílem pro cestovatele z celé Evropy, Japonsko stále nepatří k destinacím, kam by Češi hromadně vyráželi na dovolenou. Přirozeně pak ani internet nepřetéká blogy či cestopisy se zaměřením na Japonsko a z toho důvodu jsem se rozhodl v následujících řádcích věnovat tématu cesty samotné stejnou pozornost, jakou jinak věnuji jídlu a pití, abych případný výlet do země vycházejícího slunce čtenářům usnadnil :).

1) Letenky

Letenky se dají sehnat v mnoha variantách a v poměrně širokém cenovém rozpětí. Po loňské zkušenosti s odletem z Vídně a následnými přestupy v Paříži (a v Mnichově zpět) jsme od začátku drželi premisu odletu z Prahy. Je přece jen rozdíl, vracet se s jet lagem z letiště domů 5 hodin a nebo 50 minut. Letěli jsme nakonec s Alitalia s přestupy v Římě a na zpáteční cestě v Miláně (v tom pravém Miláně, ne v populárním Bergamu, které se jako Milán tváří a musíte do něj ještě dvě hodiny autobusem :D). Let z Evropy trvá cca 12 hodin, k tomu ještě nutno připočíst přestupy; přímý let z Prahy do Japonska bohužel neexistuje.

2) Japan Rail Pass

Před cestou do Japonska nezapomeňte na Japan Rail Pass - je to speciální železniční jízdenka pro turisty s dobou platnosti 1, 2 a nebo 3 týdnů. V Japonsku už ji nikde nekoupíte, je nutno ji pořídit ještě v Evropě, tak doporučuji řešit hned po letenkách jako jednu z prioritních věcí. My zvolili týdenní variantu za zhruba 6400 Kč / osoba. Japan Rail Pass pořídíte nejlépe v pražské pobočce nějvětší japonské cestovní kanceláře JTB v Kaprově ulici (jejich logo budete v Japonsku vídat opravdu velmi často). Netřeba objednávat předem, jen ohlídat si otevírací dobu a vyrazit na nákup. Platit lze bez problémů kartou. Obsluhující personál jsou Japonci hovořící perfektně česky. Nebojte se jich zeptat na cokoliv souvisejícího s cestováním po Japonsku, rádi pomohou. Po zaplacení dostanete voucher, ten pak směníte hned po příletu za skutečný Rail Pass. Učinit tak můžete přímo na mezinárodním letišti v Tokyu (Narita), sledujte šipky vedoucí k JR Ticket Office. Celá procedura trvá zhruba 15 minut a po předání pasu můžete rovnou rezervovat svou první cestu Shinkansenem - doporučuji předem dobře rozplánovat, při vystavování Rail Passu musíte totiž uvést den první platnosti a změna není možná. My si nechali tři dny v Tokyu a počátek platnosti pasu si nechali nastavit na den odjezdu z města dál na jih. Na každém nádraží jsou turnikety, kde lidé přikládají své jízdenky, přičemž držitelé Japan Rail Passů procházejí hned u okýnka obsluhy stanice a svůj pas ukazují personálu. Rail Pass není pro pracovníky železnic nic exotického, v podstatě všichni turisté využívají pouze a jen tento typ jízdenky, proto s odbavováním nebyly nikdy žádné problémy.

3) Výměna peněz CZK - JPN (?)

Před cestou jsem vyměnil obnos japonských jenů odpovídající asi třem tisícům českých korun, pro prvotní výdaje po příletu do země. Upřímně jsem netušil, jak moc bude výhodné platit kartou či vybírat z bankomatu, po prvních realizovaných transakcích se však ukázalo, že kurz mé banky (Equa Bank) je výhodnější, než nejlepší pražská směnárna. Z toho vyplývá mé osobní doporučení - zařiďte si účet u banky s dobrými směnnými kurzy a na cestu si neberte nic. Na letišti vyhledejte například bankomat 7eleven Bank a vyberte tam potřebnou hotovost. Jak prosté. Ovšem dostatečnou hotovost u sebe mějte raději vždy; na mnoha místech nepřijímají nic jiného, než cash.

4) Přenosná WiFi či datová SIM

Mnoho cestovatelů na svých stránkách popisuje, jak nezbytné je objednat si přenosnou "Pocket WiFi", nebo alespoň předplacenou SIM s daty, jelikož je prý dostupnost free-WiFi v Japonsku velmi chabá. Nic takového jsme neudělali a za celou dobu našeho pobytu nebyl žádný problém. Volné WiFi jsou naopak velmi rozšířené - na všech veřejných místech (letiště, nádraží, stanice metra, často i jen tak na ulících obecně) a naši potřebu připojení to zcela uspokojilo, nehledě na to, že volným internetem disponují všechny hotely. Pokud však máte potřebu být online 24h denně, je zakoupení datové SIM na letišti nejlepší volbou.

5) Ubytování

Ceny ubytování závisí na tom, v jakém dni v týdnu či v jakém období do daného místa cestujete. Většinou platí, jako všude na světě, že víkendové ceny ubytování bývají vyšší. Obecně cenové rozpětí odpovídá evropské úrovni, někdy však můžete být překvapeni, že na zcela neočekávaných místech mohou ceny být i téměř dvojnásobné oproti Tokyu. Rozhodně se vyplatí porovnávat a hledat z více zdrojů. Chcete-li poznat více japonský každodenní život, sáhněte po Airbnb, podobně jako my v Hiroshimě či ve Fukuoce. Co vás zcela určitě zaskočí, budou velikosti pokojů, ať už v hotelu či v soukromí. Často je pokoj tak malý, že ani není kam dát kufr.

Ubytování v hostelech je pochopitelně o něco levnější, my však žádný nezkoušeli. Fenoménem jsou také kapslové hotely, kde spíte v místnosti třeba s třiceti lidmi, ale v malých plastových kójích. Tento typ ubytování je využíván jako nouzové přespání téměř výhradně místními, často jde o lidi, kteří se někde opili a nestihli poslední vlak domů. Cenově nejde o nic super výhodného, dvě kapsle se blíží ceně běžného dvoulůžkového pokoje. Z pár českých blogů jsem se dočetl o zkušenosti se spaním v kapslích, kdy spolunocležníci celou noch popotahují, převalují se, chrchlají a kašlou. Pokud vyhledáváte tento typ zážitků, pak si kapsle bez váhání objednejte :-).

Množství hotelů také disponuje tradičními lázněmi (onsen), které mají poměrně striktní pravidla vstupu. Pokud půjde o zcela tradiční zařízení, vaše žena/přítelkyně zůstane sedět na pokoji, protože onsen bude jen ve verzi pro muže. V pokrokovějších provozech pak budou k dispozici jak ženské, tak mužské lázně, ovšem vždy zásadně oddělené. Do většiny lázní pak nebudete vpuštěni, pokud máte tetování, z důvodu možného pohoršení ostatních hostů. Žabím pohledem se to může se to zdát diskriminační, ale ve své podstatě jde o to, že vaše soukromá svobodná volba se nechat tetovat stojí proti soukromé svobodné volbě hotelu vám neposkytnout část služeb a případně vás jako zákazníka ztratit :-). Nebojte se, neviditelná ruka trhu zde včas zasáhne, až tetování v Japonsku nebude tabu - což už se děje teď.

Každý větší hotel má rovněž prádelnu (tak jak někteří znáte z amerických motelů), proto nemá moc význam tahat z ČR dva kufry oblečení. Vlastně nemá význam tahat toho obecně moc, čímž se dostávám k dalšímu bodu:

6) Zavazadla

Vzhledem ke skutečnosti, že při návštěvě prvního většího obchodu v Japonsku budete na všechno zírat s otevřenou pusou, existuje reálné riziko, že na to při odletu ze země jeden kufr nebude stačit. Navíc v Japonsku je poměrně jednoduchý systém tax free nákupů a i když je daň pouze 10%, taková "sleva" se vyplatí a při nákupu v jednom obchodě nad 5000 JPN tuto možnost vždy využijte. Naše doporučení je stejné, jako při cestování do USA - odcestovat pouze s jedním odbaveným zavazadlem a až v Japonsku si koupit kufr druhý. Navíc budete při cestování v rámci Japonska kompaktnější.

Přílet do Tokya

Odbavený kufr na nás v Japonsku čekal i při skutečnosti, že se přestupovalo v Itálii, kde tak rádi odbavená zavazadla ztrácejí či vykrádají. Slušný začátek. Po pobytu ve frontě na razítko (či spíše nálepku) do pasu naše první kroky míří do kanceláří JR (Japan Railways), kde měníme vouchery z ČR na skutečný Japan Rail Pass. Postup je popsán výše. Dále pak na přepážku Keisei, kde pořídíte jedno- dvou- či třídenní jízdenky na tokijské metro (naše varianta byla 3 dny za 1500 JPN). Cenově velmi výhodné, v podstatě tím za cenu pražského jízdného zíkáte skoro neomezený pohyb po městě. Prodej je možný pouze turistům, správně by po vás měli chtít pas, ale jaksi poznali, že nejsme zdejší a prokazovat se nebylo třeba.

Cesta do centra města je možná mnoha způsoby. Autobusy, taxi, vlaky... Vždy záleží, v jaké oblasti budete bydlet. My měli hotel ve čtvrti Ueno a tak byla pro nás nejlepší varianta cestovat vlakem společnosti Keisei, který svou jízdu končí právě tam. Cesta trvala něco přes hodinu. Společnost Keisei nabízí i expresní variantu. Z letiště jezdí také Narita Express státní společnosti JR a pokud se rozhodnete aktivovat svůj Rail Pass hned od prvního dne pobytu, můžete touto linkou cestovat zdarma. Celkově záleží i na tom, zda si budete kupovat zpáteční lístek, ten je pak vždy výrazně levnější.

Poté už jen stačilo ubytovat se a vyrazit objevovat Japonsko!

(Pokračování v přípravě)

Bukurešť a Constanta: Ochutnávka z Rumunska

Rumunsko rozhodně nepatří k zemím, kam by proudily davy turistů. Populární jsou snad hory na severu země a mezi českými turisty pak i nepochybně Banát - oblast s menšinou Čechů, kteří zde žijí již od poloviny 19. století. My se však vydali přímo do hlavního města Bukurešti a do přímořského města Constanta.

Bukurešť

Hlavní město Bukurešť není turistickým lákadlem ani náhodou a bylo dokonce novináři prohlášeno za nejošklivější metropoli Evropy. Svým způsobem zaslouženě, je třeba však znát několik souvislostí. Před samotnou návštěvou města doporučuji přečíst výbornou knihu Bukurešť - Prach a krev od polské novinářky Margo Rejmer. Pomůže to v jistém směru pochopit rumunskou mentalitu a seznámí vás to s důvody, proč Bukurešť vypadá tak, jak vypadá.

Koncem sedmdesátých letech započala megalomanská přestavba centra města, kterou inicoval pod záminkou obnovy města po zemětření z roku 1977 sám diktátor Nicolae Ceausescu. Přestavba se vypořádala s množstvím historických budov, které uvolnily místo jednak ohromujícímu bulváru Piata Unirii (ani se nepokouší zastírat ambice pokořit svou délkou pařížskou Champs Elysées) s přilehlými domy, ale především pak nechutně velkému Paláci parlamentu, který je druhou největší administrativní budovou světa. Prohlídku je třeba rezervovat mailem předem a den před plánovanou návštěvou ještě telefonicky potvrdit, nicméně i přes tyto administrativní obtíže doporučuji. Uvidíte sice jen asi 4% budovy (v rámci devadesátiminutové prohlídky skvělý výkon), ale budete si připadat tak nějak zvláštně. Dýchne na vás atmosféra starých komunistických kulturáků, které někdo pozlatil a přifouknul asi do desetkrát větších rozměrů.

TIP: Vyražte hned na první prohlídku, to jest v 09:00, vyhnete se velkým skupinám, frontám a obecně bude vše probíhat více v klidu. Při návratu naší skupiny z paláce v 10:45 byla celá hlavní vstupní hala plná turistů čekajících ve frontě na prohlídku.

Doporučuji vybrat dostatečné množství hotovosti ihned po příletu do Rumunska z některého z mnoha bankomatů v příletové hale. Přátelsky vypadající žlutomodré bankomaty typu "EuroATM" a "EuroCash" doporučuji podobně jako v ostatních evropských městech z důvodu vysokých poplatků a nevyhodných směnných kurzů obcházet obloukem. V Rumunsku lze na většině myslitelných místech platit kartou, ale zásoba hotovosti přijde vhod vždy - například výše zmíněný Palác parlamentu, patřící k nejnavštěvovanějím místům v Bukurešti, umožňuje pouze platbu hotově. Velmi předvídatelné.

Jako nejideálnější dopravní prostředek po městě se jeví Uber (zadáním zvacího kódu nenj66aeue získáte dokonce jízdu zdarma a to po celém světě), řidiči služby Uber X jsou normální přátelští lidé, kteří si po práci přivydělávají (první z řidičů, který nás vezl, byl například policista) a velmi rádi si také povídají o tom, co vás do Rumunska přivedlo. Zpravidla do pěti minut v okolí nějaký Uber seženete a několikakilometrové jízdy vycházejí v přepočtu na 45 - 60 Kč. Další alternativou je metro, které jezdí často a funguje starým dobrým systémem turniketů a dozoru v každé stanici. Lístek na 2 jízdy stojí 5 RON, to jest okolo 30 Kč.

Diskuzní fóra na internetu se hemží dotazy na bezpečnost turistů v Bukurešti. Naše zkušenost je taková, že se zde budete cítit stejně bezpečně, jako v jiném dalším evropském městě a například 18. pařížský okres působil zlověstnějším dojmem asi pětkrát více. Obecně je doporučena zvýšená ostražitost kvůli kapesním krádežím a jako nepříliš "atraktivní" je popisováno okolí hlavní železniční stanice Gara de Nord. Tam jsme ovšem bydleli a během našeho pobytu se nic zvláštního nestalo.

Constanta 

Naším dalším cílem bylo město Constanta, ležící u Černého moře a těsně sousedící s letoviskem Mamaia. Zdejší region patří i přes rušnou sezónu v létě k chudším oblastem Rumunska a rozdíl mezi centrem a periferií je zde zřetelný na každém kroku. Proslulé přívody elektřiny nad zemí mezi sloupy třeba z Bukurešti pomalu vymizelo, zde však uvidíte objemné svazky a hnízda elektrických drátů (i na zem spadlých) v každé ulici. Podobný rozdíl je i ve stavu silnic, budov, dopravních prostředků a v neposlední řadě i v cenách, které jsou zde pochopitelně nižší. Dostat se sem lze jak přímým vlakem, tak různými autobusy, přičemž cesta trvá v obou případech zhruba stejně dlouho - lehce pod tři hodiny.

Bydleli jsme ve zmíněném letovisku Mamaia, které měsíc před začátkem sezóny působilo velmi depresivně. Půlka podniků byla zavřená a ten fungující zbytek buď zajišťoval svatby (které jsme viděli snad čtyři) a nebo působil dojmem, že je otevřen jen tak ze setrvačnosti a případní hosté jsou jen příjemným zpestřením nekonečné nudy. Oproti tomu Constanta bylo živé město a v neděli dopoledne bylo její centrum plné procházejících se lidí, jak místních, tak turistů. Určitě nesmíte vynechat chátrající budovu secesního kasina na pobřeží!

Doprava ve městě funguje opět trochu odlišně, než v Bukurešti. Uber zde není dostupný vůbec a na autobus potřebujete lístek, který stojí pro dva lidi jen pouhé 3 RON (15-16 Kč). Problém je, když nikde poblíž nevidíte trafiku, kde by se lístek dal koupit. Řešení jsme odpozorovali přímo od místních. Na řidiče (který má v autobusu svou kukaň se separátními dveřmi) zaklepete a projevíte vůli cestovat, nicméně 1 RON bankovka ve vaší ruce naznačuje, že nemáte jízdenku, Řidič si od vás peníze vezme a pozve vás do kukaně; v lepším případě i nabídne místo k sezení na dřevěné bedničce potažené kobercem. Celou cestu vypráví, vyptává se a před výstupem i poradí, kam jít. Celé to vypadá jako idylka, nicméně v danou chvíli jste cestovali načerno a peníze kasíroval sám řidič a v případě kontroly by vás preventivně vysadil již před zastávkou :-).

Co ochutnat?

Rychlý snack: Covrigi

Téměř na každém rušnějším rohu rumunských měst jsou pekárny prodávající spceiální preclíky z nasládlého těsta a různé varianty z nich připravené. Jako rychlá svačina ideální, zejména pak s párkem, klobáskou nebo sýrem! Cena lidová, 2-3 RON (12-18 Kč). Výhoda je, že většinou nejde o rozpékané výrobky, ale přímo pečené v daném stánku; můžete tedy sledovat, jak je "váš" párek rolován do těsta a posléze vkládán do pece.

Caru cu Bere: Nezapomeňte na rezervaci!

Velká restaurace v historické budově s tradiční kuchyní - zhruba tak by se dal charakterizovat podnik Caru cu Bere v centru Bukurešti. Jídelní lístek je plný tradičních rumunských pokrmů a grilovaných mas, je zde však trochu více hlučno kvůli množství hostů a ceny jsou spíše západní. Určitě je dobré si předem rezervovat místa k sezení.

Old Kitchen: Transylvánská kuchyně

Malý a nenápadný podnik nedaleko nádraží Gara de Nord v Bukurešti budete mít možná problém najít, je to zvenčí běžný malý domek a jen malá cedulka s nápisem Old Kitchen napoví, že by se tu dalo najíst. Uvnitř je krásně zrekontruovaný interiér a sympatický personál připravující tradiční transylvánská jídla, tzn. silně ovlivněná maďarskou kuchyní. Spousta kyselého zelí, několik druhů guláše, ale i klobásky... Jídlo je nejen chutné, ale zároveň si budete připadat jako na návštěvě u dobrých známých. Doporučuji!

Další chuťovky, k jejíž konzumaci však nebudu přemlouvat.

Ciorba de burtă

Asi nejpopulárnější rumunskou polévkou je Ciorba de burtă, neboli dršťková. Není to však ta důvěrně známá stálice českých staničních bufetů, ale kyselá a na mléčném základu. Obdobně se připravuje i v Bulharsku (Shkembe Chorba) i Turecku (İşkembe Çorbasi). Má osobní zkušenost je pozitivní, určitě bych ji vyzkoušel znovu. Tuto polévku seženete v podstatě v každé restauraci.

Mămăligă - nejpopulárnější rumunská příloha

Jedná se o kukuřičnou kaši neutrální chuti, která se velmi podobá italské polentě. Je to nejobvyklejší rumunská příloha a mé stanovisko k ní je negativní. Možná proto, že nejsem obecně fanouškem kaší a nákypů. Pokud vám však výše zmíněné věci nevadí, či vyloženě chutnají, vyzkoušejte. Fotografii nemám - nedojezenou kaši mi odnesli dříve, než jsem stačil vytáhnout fotoaparát.


Shrnutí: Rumunsko určitě stojí za návštěvu. Rád bych se jednou podíval i do hor, ale i dojem z měst, která jsme navštívili, je více než dobrý. Lidé jsou milí, přátelští, lámanou angličtinou se domluvíte i na místech, kde byste to v ČR například vůbec nečekali (třeba řidič městského autobusu v rumunské obdobě Chomutova). Rumunština je jako jazyk poměrně jednoduchá (asi takový mix latiny a slovanských jazyků) a základní fráze se naučíte klidně během letu do Bukurešti.

Porto: Domov nejkaloričtějšího sendviče světa

Porto je druhým největším městem Portugalska a pokud už jste navštívili Lisabon, mělo by být Porto logicky vaší další destinací. Už jen pro srovnání - obě města mají mnoho podobného a také se v lecčem liší.

Příjezd/přílet do města

Mezi Lisabonem a Portem lze cestovat autobusem, vlakem i letadlem. Poslední možnost jsme zvolili my. Po příletu vás čeká mírně chaotická hala, kde budete mít problém najít stanici metra. Vlastně nejde ani o klasické metro, je to spíše tramvaj jezdící občas pod zemí. Ale říká se tomu metro, tak jim to přejme. První rozdíl oproti Lisabonu.

Pokud byl systém jízdného v Lisabonu přehledný a jednoduchý, systém hromadné dopravy v Portu pak vymýšlela pravděpodobně skupinka šimpanzů na kokainu. V automatu si koupíte čipovou kartu, na kterou nahráváte jízdenky. Nefunguje to ale tak jako v Lisabonu, že lze nahrát jednotlivé jízdné za jednotnou cenu a celodenní jízdné za jednotnou cenu. V Portu je "sofistikovaný" systém tarifních zón, přičemž každá stojí jinou částku a jako turista těžko odhadnete, kterými zónami se musíte pohybovat. Dokonce i denní jízdenky do jednotlivých zón stojí jinak. Běda tomu, kdo si koupí špatnou zónu, potom se může stát, že se karta nenačte, bude třeba jízdné uhradit v autobusu v hotovosti (1,90 €) a to jen na danou linku - pokud tedy o zastávku dál chcete přestoupit, máte smůlu a platíte znova (osobní hořká zkušenost :)). Proto nejlepší způsob, jak z toho ven, je nákup karty Andante Tour 3, která umožňuje tři dny jezdit ve všech tarifních zónách a to za cenu 15 €. Ale pozor - pouze v autobusech a metru, nikoliv tramvají nebo lanovkou! Jak prosté, že?

Jídlo

Ve městě najdete spoustu restaurací všech možných druhů, podobně jako v Lisabonu. A také zde platí - kde jsou nahaněči, tam jde o tourist trap. Ve spoustě podniků, kde se stravují zejména místní, je problém domluvit se anglicky, ale s trochou vůle vzájemná komunikace není problém. Z našich zkušeností nutno zmínit fakt, že pokud se netváříte kysele a namyšleně (zvyk především německých a britských turistů, alespoň z toho, co jsme viděli na vlastní oči), místní jsou velmi rádi, že k nim zavítal cizinec a udělají vše proto, aby odcházel spokojen. Zažili jsme tento přátelský přístup v zapadlých kavárnách na okraji města i v restauracích v centru.

Francesinha - sendvič sendvičů

Jestliže předchozí článek o Lisabonu byl hlavně ve znamení grilovaných ryb, návštěva Porta pak umožní ochutnání jedné typické lahůdky, za kterou vás v lipidové poradně určitě nepochválí (pokud její konzumaci přežijete). Jedná se o sendvič inspirovaný francouzským croque monsieur  a díky kalorickým hodnotám jsem přesvědčen, že by konzumace podobného pokrmu měla být pojišťovnami hodnocena jako druh rizikového sportu.

Mezi dva až tři krajíce bílého toustového chleba se dá kus grilovaného hovězího, grilované klobásky, šunka či mortadella, vše je přikryto několika plátky sýra a sázeným vejcem. Poté je celé toto satanovo dílo přelito omáčkou, která je částečně z piva, rajčatové šťávy, směsi koření a másla. Vše se pak ještě dává zpravidla zapéct. Neskutečně lahodné, ale zrádné. Když vám francesinha přistane na stole, máte pocit, že půjde jen o nevinný menší oběd a že snad i spousta omáčky zůstane na talíři ladem. Omáčka se však postupně vpíjí do krajíců chleba a nakonec na talíři nezbyde ani kapka. Zhruba v polovině konzumace bude mít i zkušený jedlík obavy, zda to zvládne. K pokrmu se navíc servírují hranolky, ale já je nikdy nemohl dojíst. Francesinhu seženete v podstatě v každé restauraci, přičemž každý podnik má svou typickou omáčku.

Portské víno u řeky Douro

Ideální tečkou za celým dnem je posezení na břehu řeky Douro, která protéká městem a vlévá se přímo do moře (tento výjev můžete vidět přímo z hlavního mostu Ponte Luis). Na druhém břehu řeky od starého města, ve čtvrti Gaia, je množství výrobců portského vína, včetně těch nejslavnějších značek, které lze koupit po celém světě. Příjemné posezení nabízí třeba venkovní bar proslulého vinařství Sandeman. Vyzkoušejte vychlazené bílé portské! Samozřejmě je možné ve vinných sklepech absolvovat prohlídku.

Porto vs. Lisabon

Jak jsem již zmínil, Porto i Lisabon mají hodně společného, třeba atmosféru a jídlo. Lisabon je však honosnější, s více turisty a také vám bude tepleji (rozdíl během naší návštěvy byl asi 10° C oproti Portu). Návštěva obou měst stojí za to!

Lisabon: Hlady neumřete!

Návštěva Portugalska a jeho hlavního města Lisabonu byla mým snem už řadu let. Příznivá kombinace velikonočních svátků, možnosti vzít si volno v práci a výhodných letenek způsobila, že jsem se letos na jaře dočkal. A to nejen Lisabonu, ale i pobřeží a pak druhého největšího města, Porta. Jak začít?

Pár tipů před cestou

Důvodů, proč je Portugalsko pro Čechy stále vesměs neprobádánou evropskou zemí, je několik - autem je to příliš daleko (i když chobotnice z druhého patra to v karavanu zvládly), místní cestovky mají velmi omezený výběr a přímé letecké spojení existuje z Prahy jen s národním dopravcem TAP Portugal, který nepatří k nejlevnějším. My se rozhodli pro let z Prahy s přestupem - ideálně přes nějaký nízkonákladový letištní uzel (Budapešť, Brusel, Miláno, Řím); v našem případě šlo o Milán-Bergamo.

Ubytování není v Portugalsku položkou, která by vás zruinovala. Počítejte s cenami podobnými Praze a samozřejmě platí, že čím dříve rezervujete, tím lepší cenu máte. Lisabon má hustou síť metra, tramvajových a autobusových linek, proto se při objednávání neomezujte jen na samotné centrum města. Systém placení jízdného je jednoduchý - při příletu/příjezdu si v automatu za 0,50 € koupíte čipovou jízdenku, kterou si nabijete požadovaným druhem jízdenky. Vzhledem k tomu, že v systému místní dopravy jsou jak trajekty, tak i historické tramvaje či lanovky, doporučuji to vyřešit celodenním (24 hodin) jízdným za 6,50 € a máte po starostech. Kartu pak přikládáte při každém nástupu k čtecímu zařízení a tím "validujete".

Jídlo - snacky a menší pokrmy

Při pochůzce městem člověku rychle vyhládne. Určitě nebuďte jako asijští turisté a nechoďte do mekáče; dejte si něco místního. Možností je spousta:

• Bifana

Tento sendvič s teplým vepřovým masem seženete pomalu v každé kavárně, bufetu či pekárně. K dostání je po celé zemi, ale traduje se, že právě v Lisabonu je bifana nejlepší. Tenké plátky vepřového jsou nejdříve marinovány v pikantním sosu, poté zprudka grilovány a nakonec vařeny ve šťávě z vína, papriky a chilli. Vše se nacpe do čerstvé housky s hořčicí. Cenové rozpětí je od 1 € za malou housku ve skutečně "autentickém local bistru" až do 4 € za větší bagetku v "tourist-trap podniku". Doporučuji ochutnat něco v té spodní polovině cenové škály; tím se totiž stravují místní. Pár autentických bister se nachází právě na jednom z hlavních náměstí, Praça Figueira,

• Salada de polvo neboli salát z chobotnice

Je mi jasné, že tento salát nebude určitě favorit všech. Chuť a struktura masa z chobotnice není pro obyvatele středoevropské země něco, co by důvěrně znal a byl na to odmalička zvyklý. Ale i proto jsem si ze zvědavosti salát dal a byl jsem nadšen. Jde o studené kousky chobotnice s olivami, cibulkou, petrželí, citronovou šťávou, olivovým olejem a kořením. Naprostá poezie. Nejde však o nic vyloženě portugalského, chobotnici na studeno připravují podobným způsobem i třeba ve Slovinsku.

• Pastel de nata

Tyto košíčky z listového těsta plněné žloutkovým pudingem patří k věcem, na kterých si snadno vybudujete závislost. Seženete je v každé pekárně či kavárně a při návštěvě historické čtvrti Belém v západní části města nezapomeňte ochutnat asi nejlepší provedení této dobroty, Pasteis de Belém, ve stejnojmenné cukrárně. Najdete ji podle trvale přítomné menší fronty před prodejnou :-)

Večeře

Potulování po lisabonských uličkách nelze zakončit lépe, než v některé ze stovek restaurací. Jak bylo zmíněno v úvodu článku, ubytování zde odpovídá přibližně pražským cenám a podobné je to s jídlem. Při hledání vhodného místa se řiďte buď tripadvisorem a nebo frontami před samotným podnikem. Nedejte na rady přátelských nahaněčů na hlavních turistických třídách - když se pořádně podíváte, stejně v jejich lokálech nikdo nesedí. My zvolili podnik El Rei D'Frango nedaleko hlavní železniční stanice Rossio. Před touto malou útulnou restaurací už nedočkavě přešlapovali čtyři další hladovci a po nás dorazilo asi ještě dalších sedm lidí, kteří sem šli evidentně na doporučení místních.

Co v některé z místních restaurací vyzkoušet? Určitě ryby. Chutné jsou třeba grilované sardinky, grilovaná chobotnice s česnekem a olejem a nebo bacalhau à brás, případně gambas à brás. To první jsou kousky tresky s najemno nastrouhanými a orestovanými brambory, to druhé jsou krevety s úplně stejnou směsí. Velmi chutné (a určitě ne dietní :-)). U místních jsou oblíbeny "Prato do dia", což je denní nabídka, podávaná většinou i večer. Zpravidla dostanete na výběr mezi masem a rybou.

   

Na dobré trávení...

Jednou z portugalských specialit je likér zvaný Ginja. Pokud někdo z vašich příbuzných vyráběl z přebytečné zahrádkové sklizně višně v rumu, tak vězte, že nějak tak to chutná. S rozdílem, že Ginja jsou višně naložené v brandy. Nejpopulárnějším prodejním místem a nálevnou zároveň je Ginjinha Registada v centru Lisabonu, na rohu náměstí Rossio a patří ke kulturnímu dědictví města, což dokládá oficiální tabulka před krámkem. Míchají se zde místní s turisty; na panáka zde chodí baťůžkáři, dámy v klobouku i lisabonští důchodci vracející se ze mše v kostele svatého Dominika, který je hned naproti nálevně. . Obsluha vám naleje ze skleněné lahve se specálním dřevěným uzávěrem, který umožňuje do skleničky dostat jak likér, tak višně. Krámek je malý, akorát na to, koupit si skleničku Ginjinha a jít s ní ven.Vzhledem k výhodné poloze v centru města sem doporučuji zajít na aperitiv, případně digestiv, vždy před každým jídlem a nebo po něm :-). Zajímavostí je, že se zde naléval i známý gurmánský cestovatel  a kuchař Anthony Bourdain ve svém seriálu No Reservations.

Kam se ještě podívat?

Pokud jste v Lisabonu déle, než dvě noci, doporučuji i pár jednodenních výletů. Oblíbená je Sintra, historické město plné paláců, usazené v nádherných zelených kopcích. Případně sedněte na příměstský vlak a jeďte asi půl hodiny podél pobřeží do Cascais, starého rybářského města na západ od Lisabonu. Tam, případně v sousedním Estorilu, také stojí za to strávit noc a užít si bez zbytečného spěchu procházky podél moře a místní pláže.

Amsterdam, Haag: Co ochutnat v Holandsku?

Někde jsem četl, že pokud se zeptáte Holanďana, kde se dobře najíst, pošle vás do thajské nebo turecké restaurace za rohem... Což předznamenává, že Holandsko rájem gurmánů určitě nebude. I díky zkušenosti, kdy jsem měl dva roky holandského šéfa, mám dojem, že jídlo je pro Holanďany nutným plnidlem, které má jen dodat potřebnou energii k další tvrdé práci. Hezky v protestantském duchu. Případné chuťové požitky jsou pak pouze vedlejším efektem. Tak tedy níže ony zmíněné vedlejší efekty trochu rozeberu.

Ryby na všechny způsoby

Holandsko leží u moře a logicky lze očekávat množství pokrmů z ryb. Správně. Zajeďte si přímo ke zdroji, do Haagu (asi minut vlakem z Amsterdamu), kde nedaleko známé dlouhé pláže plné mušlí ve čtvrti Scheveningen leží přístavní čtvrť s několika podniky, které se na úpravu ryb specializují. Doporučuji navštívit restauraci známé rybářské rodiny Simonis. Tato rodina má několik dalších provozoven i přímo ve městě, nicméně pravá rybářská atmosféra je právě zde v přístavu. Fronty a množství hostů jen potvrzují, že se návštěva vyplatí. Podnik je takovým křížencem rybího fast foodu a restaurace, sice zde kmitají klasičtí číšníci a dostanete zabalený nerezový příbor, objednávku však musíte provést u kasy sami a pak si i hlídat, kdy bude vaše jídlo připraveno. Co si zde dát, když vše vypadá jako právě vytažené z moře? Smažené ryby všech druhů, čerstvý seafood salát (uzená treska, uzený losos, krevety, kousky surimi a dresing), vyhlášenou rybí polévku a nebo specialitu, která zde byla několikrát oceněna jako nejlepší v Holandsku - haring.

Haring neboli slaneček

Známá holandská specialita je vykuchaný syrový sleď naložený v soli. Původně jsem se mylně domníval, že snad ve slano-kyselém nálevu, ale kyselého na něm nebylo vůbec nic. Podává se vždy s nasekanou cibulkou, případně plátky kyselé okurky. A to buď jen tak bez přílohy na tácku a nebo v housce, potom jde o "broodje haring". Tuto pochutinu seženete jak ve výše zmíněné přístavní čtvrti v Haagu, tak samozřejmě i na mnoha místech v Amsterdamu, kde k nejpopulárnějším patří stánky Stubbe's Haring a Frens Haringhandel. Navštívil jsem ten druhý a dal si rovnou dvojitou porci :).

Stroopwafels

Tyto kulaté oplatky s náplní z karamelu či sirupu můžete koupit i v ČR (naposledy jsem je viděl normálně v Kauflandu), byl by však hřích je neochutnat v jejich rodišti. Doporučuji krom normálních "trvanlivých" z obchodu i ty čerstvě připravené - pokud navštívíte třeba Banketbakkerij Lanskroon, neuděláte chybu.

Hranolky 

Frietjes nebo patatjes jsou holandská označení pro hranolky. O hranolkách z Belgie už jsem psal, ty holandské jsou velmi podobné a doporučuji určitě vyzkoušet jejich speciální místní variantu, patatjes oorlog. Jde o hranolky s majonézou, arašídovou omáčkou a posypané cibulkou. Vcelku zvláštní kombinace, ale místními velmi oblíbená. "Hranolkové" stánky jsou v podstatě po celém městě, na bulváru vedoucím od hlavního nádraží směrem do centra zkuste Vlaamse Friet, kde sympatický děda hranolky prodává už přes třicet let.

Sýry

Čím je Holandsko skutečně proslulé, jsou sýry. Známá je gouda v různých variantách stáří, ale za ochutnání toho stojí mnohem víc. Po městě jsou rozesety krámky se sýry, kde většinou mají i menší muzejní expozici s volnou ochutnávkou všemožných druhů. Speciality typu "kozí gouda s lanýži" kupte nejlépe po ochutnání právě v těchto specializovaných sýrárnách, ale "spotřební" sýry seženete v normálních supermarketech v identické kvalitě, ale dvakrát levněji.

USA: 5 tipů pro pohodový road trip (Part 2)

Na internetu existuje množství rad a návodů, jak naplánovat cestu do USA. Obzvláště oblíbenou destinací je západní pobřeží a ne náhodou - za dva až tři týdny lze bez potíží projet až pět států. Podobně jako před každou cestou, museli jsme i my zjišťovat, na co se jak připravit, co neopomenout navštívit a čemu se naopak vyhnout. I přesto vás po cestě vždy něco překvapí. Jaké jsou tedy některé naše postřehy?

1. Rezervace auta

Existuje spousta stránek s podrobným popisem, jak si zarezervovat v Americe auto. Většinou i s odkazem na "nejlepší rezervační portál" (povětšinou Rentalcars.com). I když nevím o nikom, kdo by měl s tímto portálem nějaké nepříjemné zkušenosti, i s velkým časovým předstihem mě zarazily jeho vysoké ceny (3 týdny v červenci za midsize sedan za 1300 USD není opravdu málo). Kolegyně v práci mi poradila německý server billiger-mietwagen.de, přes který si auto v USA objednávali oni a bylo to skutečně příjemné překvapení - stejný typ vozidla, s navigací zdarma a dokonce s lepším pojištěním za 800 EUR. Cena také závisí na dané půjčovně a lokalitě - já a spousta mých přátel můžeme jen a jen doporučit Alamo (na tuto půjčovnu také naleznete na internetu většinu pozitivních recenzí).

Shrnutí: Umíte-li trochu německy, rozhodně doporučujeme zmíněný billiger-mietwagen. Pozor dávejte na dodatečná pojištění, která se Vám někdy při převzetí auta budou snažit vnutit v půjčovně. Zprostředkovatelské servery mají nasmlouvané vlastní pojistky, které bývají mnohdy lepší, než ty "erární" od samotných půjčoven.

2. Kreditní karta

Co bych dnes udělal jinak - zařídil si kreditní kartu. V ČR bohužel stále mnoho lidí rozdíly mezi debetní a kreditní kartou nezná - možná i proto, že drtivá většina z nás nosí v peněžence právě tu debetní. V Americe jde však o zásadní diferenciaci. Debetní kartu tam, z toho co jsem pochopil, mají vesměs jen ti, kteří prostě nejsou dostatečně bonitní na to, aby jim banka kreditní kartu vůbec vydala. Zkrátka skoro opačná situace, než u nás, kde dvě až tři dlouhodobě nesplácené kreditní karty patří k základní výbavě každého člověka v insolvenci.

Nicméně před cestou do USA kreditní kartu určitě vyřídit! V KAŽDÉ solidní autopůjčovně budou po Vás chtít záruku kreditní kartou. Zálohy v hotovosti či ručení debetní kartou jsou možné jen ve výjimečných případech a za příplatek. To byl důvod, proč jsem celý let do USA nemohl spát, protože já si kreditku vyřídit nestihl.

Co už Vám ovšem nikdo z půjčoven neřekne, evropské debetní karty se v USA chovají podobně jako kreditní, takže pokud na ní nemáte explicitně napsáno DEBIT (např. všechny MasterCard), normálně vám to projde. Tedy já podal pracovníkovi půjčovny Alamo na letišti SFO mou obyčejnou debetní mBank Visa kartu s obrázkem delfína, on ji projel čtečkou, zablokoval mi 1,00 CZK jako depozit a za deset minut jsme odjížděli z parkoviště. Jak prosté.

Shrnutí: Dnes vám dá téměř každá banka kreditní kartu zdarma (případně za podmínek, které lze velmi dobře splnit). Doporučuji, pro lehké spaní, alespoň na tu cestu do USA kreditku vyřídit. I když je z 95% pravděpodobné, že ji nebudete potřebovat a vše zastanete s kartou debetní, jistota je jistota.

3. Účet v dolarech

Toto téma se na českém internetu bohužel moc neřeší. Na dva až tři týdny v USA budete potřebovat dolary a nebude jich málo. Téměř všude lze zaplatit kartou a tak spousta cestovatelů prostě používá své karty vydané českými bankami. Chyba. Koukali jste se někdy, jaké kurzy vaše banka používá? A přečetli jste si dobře podmínky plateb kartou v zahraničí (ano mBank, o vás mluvím)? Ono se totiž může docela dobře stát, že z třeba 3000 USD utracených v Americe necháte 4 - 6 tisíc Kč české bance za jejich nevýhodný  kurs. A to nejsou malé peníze.

Osobně jsem to vyřešil převodem CZK-USD na online směnárně valuto.com (když ještě fungovala), kde jsem asi třetinu celkového obnosu dokonce v jednu chvíli vyměnil za kurs lepší, než oficiální z ČNB. Poté následoval převod na USD účet v Equa Bank (založení i vedení zdarma) a pak už jen bezstarostné platby kartou v Americe. Pro info, výběr hotovosti z bankomatu si Equa cení jen na 9 Kč, bohužel americké banky k tomu přidávají poplatek na místě (asi 2 USD).

Shrnutí: Pokud více cestujete, založte si cizoměnový účet (EUR i USD) s kartou v české bance. Nebývá to drahé, případně je to zcela zdarma. A skutečně se to vyplatí i na další cesty do zahraničí.

4. Realistický itinerář

Je jasné, že kdo už letí do USA, má pokušení vidět v daném vyhrazeném čase co nejvíc. Podobně jsme to měli my. Přejezdy autem mezi jednotlivými body jsme si nastavili na denní porce zhruba 200 km ráno/dopoledne a stejnou část k večeru. První týden bylo vše v pořádku, ale pak už se dostavila potřeba odpočinku. Režim, kdy každé ráno ještě přežvykujíc lívanec vyrážíte na konec daného státu, celý den chodíte po národním parku nebo po městě a po setmění přijíždíte hladoví k motelu, se prostě brzy omrzí.

Shrnutí: Proto si nezapomeňte itinerář plánovat realističtěji. Jednou za pár dnů vám prospěje dorazit do motelu dříve, než se setmí a jít si třeba sednout na pivo, zaplavat si do bazénu nebo si jen číst. Určitě to není zabitý čas.

5. Nákupy zásob

Road trip se neobejde bez zásob. Voda, snacky, pivo... Nepočítejte s tím, že podobné věci po cestě vždy někde obstaráte a nenechávejte to na poslední chvíli. Nebudete na to mít čas, ale někdy ani příležitost. Větší balení vody 24x0,5 l, případně pár six-packů piva, sušenky nebo sušené ovoce, to vše v autě přežije za jakýchkoliv podmínek. Vždy pár lahví vezměte na noc do hotelu do ledničky (nejlépe do mrazničky) a přísun tekutin v ideální teplotě budete mít i po celodenním výletu do Death Valley.

Shrnutí: Auto je na road tripu váš druhý domov a jeho zavazadlový prostor budiž pro vás spíží/zásobárnou :-)

Wroclaw: Jedna návštěva nebude stačit...

Město jako stvořené na gastro-euro-víkend, Wroclaw, je vzdáleno od Prahy jen zhruba 3 hodiny svižnější jízdy autem a nabízí překvapivě více, než by člověk čekal. V roce 2016 byla Wroclaw evropským městem kultury a možná i tento fakt se na současné atmosféře města odráží. Město, resp. jeho centrum je plné mladých lidí, foodtrucků, klubů, kaváren a kulturních akcí - zkrátka trávit zde například zahraniční semestr studia by nemusela být úplně nuda.

Ve Wroclawi není problém sehnat velmi kvalitní ubytování za poměrně nízké ceny. Doporučuji vybrat v řetězci Accor Hotels (např. Ibis, Mercure, Novotel, Sofitel), v Polsku totiž patří k nejoblíbenějším. Pokud přijedete autem, hlídejte si, zda má hotel rozumně vyřešené parkování. Po zkušenostech z naší cesty doporučuji nechat auto stát celý pobyt u hotelu a pohybovat se tramvajemi (platba kartou jednoduše přímo v automatu v tramvaji), nebo pěšky.

Čím blíže se totiž přibližujete centru, tím více houstne provoz a mizí možnosti rozumného parkování. Ve srovnání s Prahou ale pořád OK, protože město alespoň na první dojem vypadá, jako by bylo bezproblémovou kombinací vlhkého snu zeleného pumpičkáře (pěší zóny, cyklostezky, zákazy a příkazy) a zapřísáhlého automobilisty (přijedu, kam potřebuji a zaparkuji si tam). V centru jsme něco vyřizovali třikrát a nikdy nebyl problém najít poblíž místo k zaparkování, někde zdarma, někde za mírný poplatek. A přece jsem se jako chodec uprostřed města necítil ohrožován nebo omezován. Při vzpomínce na podzimní návštěvu jednoho holešovického kina v Praze, kdy jsem musel objet dvacetkrát snad celou čtvrť, než jsem místo k zaparkování našel, se musím jen smát.

Pominu téma architektury a památek a rovnou přejdu k jídlu. Ani měsíční pobyt v tomto městě by nestačil k tomu, aby člověk ochutnal vše zajímavé. Proto jsem na výlet nevyrážel bez plánování, neboť čas je drahý a naše žaludky mají omezenou kapacitu.

Snídaně: Znasz Ich Café

Jak jinak začít den, než vydatnou snídaní? Zajímavou alternativou ke kontinentálním a anglickým snídaním je polský rogal (nebo rogalik), obdoba našeho rohlíku, který je ale větší a mírně nasládlý. V zajímavé kavárně Znasz Ich je dělají celý den už od 07:30 ráno a to plněné a zapečené. Jednoznačně nejlepší je podle mě verze "po myślivsku", která sestává z klobásky, sýru, nakládané cibulky, kyselé okurky a sosu. Ale ani italské vydání (po wlosku) s pestem, parmskou šunkou a mozzarellou nebyla špatnou volbou. S lehkým čerstvým salátem a kakaem či zeleným čajem vskutku příjemný způsob, jak začít den.

Znasz Ich: Více info a recenze na webu Tripadvisor

Oběd: Pan Fish

Obecně jsou v Polsku velmi oblíbeny smažírny ryb (Smazalnia ryb), které najdete v každém větším městě a kde seženete zpravidla velmi chutné smažené tresky, candáty, případně v blízkosti moře i čerstvé platýze. Ani ne několik týdnů starý podnik Pan Fish na okraji wroclawského sídliště nabízí lahodný kus smažené tresky v pivním těstíčku,domácí hranolky a dušený hrášek. Nechybí ani domácí tatarka. Vše stylově v ošatce s novinami. Podnik trpí faktem, že je nově otevřen a tak o něm zatím jen málo lidí ví - proto jsme byli v době naší návštěvy jedinými hosty - to však kvalitě pokrmu nijak neuškodilo.

Svačina: ZZTop

Zapiekanka je první, co Poláka napadne, když se řekne pouliční občerstvení. Půlka široké bagety zapečená se směsí hub a sýru a s dalšími ingrediencemi podle chuti a druhu je něco, co seženete na každém nádraží a u každého stánku s teplým občerstvením. Obdoba našeho párku v rohlíku. Bohužel na mnoha místech se jedná o rozpečený polotovar, což poznáte většinou podle toho, jak jsou okraje připečené, ale prostředek spíše mazlavý. Ve Wroclavi je na rohu jedné z hlavní dopravních tepen centra města malý lokál, který se jmenuje ZZTop (Zapiekanki i Zupy) a má v nabídce několik druhů čerstvých zapiekanek a k tomu vždy 4-5 druhů poctivých domácích polévek. Favorité jsou zapiekanky v základní verzi se šunkou a cibulkou a dále pak s názvem hard core (+ jalapeňos) a polévka kapusniak (obdoba naší zelné). Ideální místo na rychlou svačinu, oběd nebo pozdní snídani v centru města.

ZZTop: Více info a recenze na webu Tripadvisor

Večeře: Targowa Craft Beer And Food

Den stojí za to zakončit nikoliv streetfoodem, ale v některé z nových restaurací v centru. Osobně doporučuji podnik pod starou tržnicí (Hala Targowa), kde si vyberete ze dvanácti čepovaných piv (IPA, Stout, Pilsner...zkrátka všechny druhy) a k tomu ještě něco dobrého sníte. Byla by škoda nezkusit tradiční polskou polévku žurek (s žitným zákvasem, vejcem, klobáskou a zeleninou) a chybu neuděláte ani s bramborovým krémem. Obecně jsou polské polévky velmi syté a ne vždy už budete mít místo na další chod. Nicméně v podniku Targowa jsou vyhlášení různými variantami zapečených brambor. Například s vepřovým kolenem a pivním sosem nebo se sázeným vejcem a sýrem... Zdejší menu je velmi jednoduché, na nic si nehraje, ale pokrmy jsou opravdu poctivě připraveny. I proto je zde většinou beznadějně plno a bez rezervace si nesednete.

Targowa: Více info a recenze na webu Tripadvisor

A zapít: Pijalnia

Cestou domů možná budete na hlavním náměstí (Rynek) míjet přátelsky a trochu retro vyhlížející lokál Pijalnia wódky i piwa. Není to ale žádná jedová chýše a na pár rychlých drinků před usnutím je to ideální podnik, byť bývá často plný. Krom klasiky, která pohladí (pivo+vodka) vyzkoušejte domácí citronovou vodku (cytrynówka).

Wroclaw zkrátka za návštěvu stojí. Zkuste to třeba jako alternativu k přeplněným Drážďanům a kromě jídla se nezapomeňte podívat třeba do moderního afrického pavilonu/akvária v místní ZOO (Afrykarium).